Startseite > Ausstellungen > Beständige Expositionen

Stálá expozice věnovaná Karlu Havlíčku Borovskému

Nenechte si ujít návštěvu Havlíčkova bytu. Kdykoliv v běžnou otevírací dobu muzea si v prvním patře muzea můžete prohlédnout tuto stálou výstavu s názvem „Po stopách Karla Havlíčka v Německém Brodě“. Karel Havlíček Borovský, rodák z nedaleké Borové, byl český básník a novinář. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů. V květnu 1945 byl na jeho počest Německý Brod přejmenován na Havlíčkův Brod. Přečtěte si více informací o expozici a určitě za námi zavítejte do Havlíčkova domu.

Vybavení expozice vydává svědectví o osudu Karla Havlíčka

Celá expozice je věnovaná Karlu Havlíčkovi, který v domě krátce žil se svojí manželkou Julií a dcerou Zdenkou před deportací do Brixenu. Byt v Havlíčkově domě, dnešním sídle muzea, zakoupili rodiče Karla Havlíčka Borovského koncem roku 1832. Ve čtyřech místnostech původního bytu, kde Havlíček se ženou Jůlií a dcerou Zdenkou bydleli a odkud byl v prosinci 1851 odvezen do vyhnanství v Brixenu, je řada osobních památek a dobových předmětů. Expozice je umístěna v původním interiéru z poloviny 19. století.

Nábytek v „arkýřovém“ pokoji patřil ještě rodičům Karla Havlíčka a sloužil jim již v Havlíčkově dětství. Otec Karla Havlíčka jej dal zhotovit u truhláře v Přibyslavi před tím, než se Havlíčkovi přistěhovali z Borové. Stůl a sekretář v „pracovně“ pochází z Havlíčkovy pražské redakce Národních novin. Nábytek ve „Zdenčině pokoji“ patřil Havlíčkově jediné dceři. Piano, které milovala, jí koupil poručník Brauner z „národního daru“ (loterie konané ve prospěch „Dcery národa“). Obyčejné osobní věci, dnes vzácné památky, kdysi patřily Havlíčkovi, Julii, dceři Zdence, bratru Františkovi, matce Josefě a otci Matěji. To vše vydechuje podivný smutek, svědectví o těžkém životním údělu Havlíčka a jeho nejbližších.

Havlíček nebyl ve škole vždy vzorným studentem

Od roku 1830 Havlíček studoval v Německém Brodě, nejprve na hlavní škole, poté na gymnasiu. Před příchodem rodičů bydlel v podnájmu u panen Berlišových v domě zvaném Dlabačovský nacházejícím se na západní straně brodského náměstí. Na svoje dětství v Německém Brodě Havlíček vzpomíná: „Měl jsem to za čest vyváděti divné kúsky a neustoupit nikomu“. Skutečně jeho prospěch nebyl zpočátku nijak valný a dokonce neměl ani výtečnou z mravů. Teprve později se uklidnil a stal se výborným žákem. Hodní profesoři z řad želivských premonstrátů dovolovali starším žákům návštěvy hospůdek na okraji města, Havlíček si oblíbil hospodu „Na Rozkoši“. Studenti sedávali u piva, hráli karty a kuželky, ale nejvíce se věnovali hře na kytaru a zpěvu. Havlíček si hru na kytaru velice oblíbil. Ve zdejší expozici se nachází kytara, která byla po léta vydávána za kytaru Havlíčkovu. Podle nejnovějších zjištění vlastní Havlíčkovu kytaru Národní muzeum a zdejší zřejmě patřila jeho dceři Zdence. Zároveň se k ní váže dojemná historka související s jiným velikánem naší kultury, básníkem z nejmilejších, Jaroslavem Seifertem.

V roce 1838 odešel Havlíček do Prahy a po dvou letech studia filosofie vstoupil do kněžského semináře. Po roce, když byl právě na prázdninách v Německém Brodě, obdržel zprávu o propuštění z důvodu nedostatečného prospěchu. Havlíček se rozhlížel po další existenci, pobýval v Praze, studoval slovanské jazyky a v roce 1843 přijal místo vychovatele v rodině profesora Ševyreva v Rusku. Když to v Německém Brodě sdělil otci, ten se velice rozzlobil a prorokoval Havlíčkovi, že si tím zničí kariéru v Rakousku. Bohužel, po dvou letech, když se vrátil rozčarován ruskými poměry, nemohl již s otcem promluvit. Matěj Havlíček, otec Karla Havlíčka, zemřel tři neděle před Karlovým návratem. Havlíček se o tom dozvěděl při cestě do Německého Brodu v hostinci v České Bělé. Havlíček později psal: „Tato nešťastná událost mnohé mé plány zcela změnila, an předtím celou zimu doma u matky tráviti musím“.

Havlíček tedy zůstal v Brodě, psal „Obrazy z Rus“ a protože Německý Brod byl v té době národnostně zcela netečný, organizoval zde spolu s bratrem Františkem české ochotnické divadlo. Brzy se našlo několik měšťanských synů a dcer z předních brodských rodin ochotných zkoušet a hrát. Jednou z nadšených ochotnic byla i dcera zámožného německobrodského obchodníka a radního Fany Weidenhofferová, která se stala velkou Havlíčkovou láskou. Havlíček plánoval sňatek a odjel proto do Prahy, aby si zajistil další existenci.

Rozhodl se „živit se spisovatelstvím“. Psal články do novin a časopisů a do Brodu zajížděl zřídka. S Fany si však pilně dopisoval. Když se mu podařilo dokonale znemožnit takového „vlastence“ jako byl Josef Kajetán Tyl, získal přízeň celé mladé generace kolem Matice české a Národního muzea. V článku uveřejněném 1. července 1845 v České Včele podrobil totiž zdrcující kritice jeho novelu „Poslední Čech“. Fany o tom napsal: „Získal jsem si takto velmi laciným způsobem mnoho známostí a slávy“. Havlíček se stal redaktorem Pražských novin, což mu zajistilo stálý příjem. Existuje řada spekulací, proč nedošlo k plánovanému sňatku. Sama rodina Weidenhofferova celkem věrohodně vyvrací nejrozšířenější verzi, že se Fany s Havlíčkem rozešla z důvodů jeho nejisté existence. Záhy po rozchodu s Fany se Havlíček oženil s Julií Sýkorovou a 23. prosince 1848 se mu narodila dcerka Zdenka. Plně jej zaměstnávala jak činnost politická, tak novinářská a s Německým Brodem udržoval spojení především dopisy, hostem zde byl jen zřídka.

Návrat do Havlíčkova Brodu

Po pěti letech, když byl již znechucen neustálými spory s vídeňskou vládou, rozhodl se Havlíček zanechat novinářské činnosti, přestěhoval se do Německého Brodu k matce. Ta mu přenechala v prvém poschodí do náměstí byt s kuchyní, dvou pokojích a alkovnou. Nárožní pokoj byl opatřen arkýřem a přístěnkem, v němž byla ložnice. Havlíček chtěl v okolí Německého Brodu koupit statek a věnovat se hospodářství. To se mu však nepodařilo, protože 16. prosince 1851 byl právě v arkýřovém pokoji zatčen a odvezen do Brixenu. Nabízelo se podobenství, odešel do ciziny pro svoje přesvědčení, stejně jako před 223 lety nešťastný exulant Tomáš Roland a snad i to přispělo, že vznikla národní legenda o brixenském mučedníkovi. Naposledy se vrátil do otcovského domu v květnu 1855 po propuštění z Brixenu, když mu byl Německý Brod policií přikázán k pobytu. Žil opuštěně stranou veřejného života, bývalí známí z vlasteneckých řad se k němu nehlásili. Později se přestěhoval k bratrovi Františkovi,  jež koupil dům č.87 na Horním předměstí.

Zemřel v Praze, 29.7.1856, kam odjel se svolením policie v květnu 1856, aby vyhledal lékaře. O šest let později, již Havlíček nebyl nebezpečný a tak jej začal vyznávat a opěvovat celý národ. Roku 1862, v předvečer odhalení pamětní desky na Havlíčkově domě v rodné Borové, před zdejším domem proběhla národní manifestace za účasti asi 10 000 lidí. V čele průvodu kráčeli Sokolové, zúčastnili se politikové Sladkovský, Zelený, Grégr, Barák. Když roku 1872 podlehla rodové plicní nemoci Havlíčkova dcera Zdenka, přišly ji na hřbitov sv. Vojtěcha doprovodit tisíce občanů včetně samotného Palackého a Riegra.

Roku 1871 byla do středu průčelí domu zasazena pamětní kovová deska s hlavou Havlíčkovou a domovní štít byl novogoticky upraven dle plánů chrudimského architekta Františka Schmoranze. Roku 1880 prodala Havlíčkova matka dům městské spořitelně. Roku 1920 získalo „Havlíčkův dům“ město Německý Brod a věnovalo jej městskému muzeu, které zde zřídilo Památník Karla Havlíčka. Dnes je dům sídlem Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod, příspěvkové organizace kraje Vysočina a stálá expozice je věnována pobytu Karla Havlíčka v Německém Brodě.

Partnerské weby