Úvod > O muzeu > Historie muzea

Historie muzea

Historie havlíčkobrodského muzea, jednoho z nejstarších regionálních muzeí vlastivědného typu v Čechách, se odvíjí od roku 1874. Přečtěte si zajímavé shrnutí jeho historie od vzniku až po současnost.

Historie muzea v Německém Brodě 1874-1945

Historie havlíčkobrodského muzea, jednoho z nejstarších regionálních muzeí vlastivědného typu v Čechách, se odvíjí od roku 1874.
Ústavní svobody 60. let 19. století posílily národní uvědomění a tak jako v jiných městech i v Německém Brodě podpořily ekonomický rozvoj a vzkřísily společenský život, jehož výrazem se stalo zakládání různých spolků a dobrovolných organizací. Návrh založit muzejní společnost vznesl učitelský sbor obecné školy a hlavním podněcovatelem byl učitel Englbert Ambrož. Žádosti o legalizaci bylo vyhověno 8. června 1874 a prvním předsedou se stal Vojtěch Weidenhoffer.

Ideově vycházela muzejní společnost z chrudimského typu regionálního muzea, založeného jako osvětová instituce spjatá s potřebami škol, jejíž sbírka měla zlepšovat názorovou výuku a soustavně vzdělávat veřejnost.

Muzejní sbírka, umístěná ve školní budově a nesoucí název „Městské museum při národních školách německobrodských", se dělila na devět skupin, hlavně přírodovědných, a byla rozšiřována především zakupováním vyučovacích prostředků.

Muzejní správu zastávali většinou učitelé a profesoři a z prestižních důvodů byly získávány i významné veřejné osobnosti z řad měšťanstva. Rok po založení se však činorodost společnosti začínala vytrácet. Aktivitu neoživilo ani opětovné zveřejnění letáku o jejím založení, a tak z původních 80 členů spolku klesl jejich počet v roce 1893 dokonce na 22 osob. Příčina úpadku se vysvětlovala úbytkem finančních prostředků, vesměs členských příspěvků a darů, a názorem, že se školní pomůcky mají získávat jiným způsobem.
Právě jednostranné sepětí se školními požadavky vyvolalo krizi spolku, jíž by se mohl vyhnout přijetím širšího osvětového programu a především stanovením vědeckovýzkumných a ochranářských cílů. A tak sbírky muzea svým rozsahem ani kvalitou nedosáhly úrovně dobře vybaveného školního kabinetu, natož úrovně chrudimského vzoru.

Od poloviny 80. let se často měnili předsedové, činnost skomírala a společnost existovala již jen formálně. Nevzkřísila ji ani rozsáhlá sběratelská aktivita krajinského národopisného odboru, jenž v Německém Brodě s úspěchem uspořádal v roce 1894 národopisnou výstavu.

Po skončení Národopisné výstavy českoslovanské v Praze roku 1895 se odbor rozhodl pokračovat v národopisné práci. Navrhl muzejní společnosti, aby rozšířila své stanovy a sloučila se s odborem v okresní muzeum. To však její představitelé z nezjištěných důvodů zamítli. Mezitím horlivost členů národopisného odboru ochabla, a proto nevešel v život ani další projekt, a to zřídit muzeum s upravenými stanovami muzejního spolku „Včely čáslavské". Výstavními událostmi bylo vytvořeno povědomí o starožitnostech a nutnosti je chránit. Dokladem toho je další snaha, tentokrát městské rady, jež se zasloužila o sloučení sbírek národopisného odboru s městskými. 12. května 1898 obecní zastupitelstvo zřídilo „Městské museum", řízené kuratoriem a vydržované nevelkými ročními dotacemi. Sídlilo v těsné a nevyhovující místnosti na městské radnici (dnes sídlo MěNV, čp. 57).

V dalších pěti letech však zájem obecního zastupitelstva o činnost instituce opadl a vzkřísil se až v roce 1904, kdy se stal správcem muzea gymnazijní profesor Josef Němec. Získala se pravidelná dotace, vyplácená až do válečných let, a především se rozšířil pracovní program o provádění stavebně historické dokumentace. Muzeum dosáhlo autority v korigování stavební činnosti v historickém jádru města, neboť odbornými posudky navrhovalo postupy přestavby některých objektů.

Tato perspektivní pracovní náplň, usměrňující činnost muzea v dalších letech, byla přijata pod vlivem dr. Zdeňka Wirtha, pozdějšího c.k. konzervátora zdejšího kraje, který shromažd'oval podklady pro soupis historických a uměleckých památek, a byla popudem i pro sepsání kulturně historické monografie o Německém Brodě, která však nevyšla. Začaly se pořizovat excerpce z archiválií a historických děl a badatelská činnost pokročila již tak daleko, že se v odborných časopisech objevily první historické zprávy o Německém Brodě, hlavně zásluhou dr. Z. Wirtha a dr. Václava Miillera.

Krok vpřed znamenala práce PhMr. J. Růžičky, člena kuratoria od roku 1907, jenž pořídil mnoho archivních výpisů, sestavil zprávy o historii a majitelích domů na náměstí, zjistil rodokmen a rodný dům kronikáře J. F. Beckovského. Jeho smrt v následujícím roce narušila program sběru materiálu pro monografii, jež nevyšla ani ve stručné formě v roce 1910.

Výsledkem pracovitosti a nadšení členů kuratoria bylo počátkem roku 1905 vydání prvního čísla zpravodaje „Městské museum v Německém Brodě". Význam zatím jen patnáctistránkového informačního časopisu byl značný, neboť jeho prostřednictvím se muzeum dostalo nejen do styku s ostatními ústavy, ale především do povědomí veřejnosti.

Nový moment v dosavadní orientaci programu muzea v desátých letech znamenalo rozhodnutí městské rady zřídit památník K. Havlíčka Borovského v Havlíčkově domě. Starosti s tímto úkolem převzalo muzejní kuratorium, které hned začalo pátrat po památkách na Havlíčka.

V roce 1912 muzeum konečně získalo důstojný útulek sbírek, a to přidělením Jenčovského domu na náměstí čp. 56. V nové muzejní budově se sbírky rozdělily do těchto sedmi skupin: Doba nejstarší - mineralogie a archeologie. Sbírka mincí, medailí a pečetidel. Oddělení církevní. Keramika a sklářství. Výšivky, kroj místní a národopisné památky. Cechovní věci a listiny. Oddělení uměleckoprůmyslové.

Válečnými událostmi muzeum utrpělo hlavně po hmotné stránce. Jeho aktivitu oslabila i smrt profesora J. Němce roku 1914, který svou jedenáctiletou správou přispěl k rozvoji muzea i k objasnění některých otázek z historie Německého Brodu. Své poznatky publikoval především ve výročních zprávách muzea a gymnázia. Během války nabyla na aktuálnosti otázka pamětních knih jako dokumentace současnosti. Byl podán návrh k založení válečné kroniky, která by načrtla průběh válečných událostí a jejich vliv na život ve městě. Proto se začaly shromažďovat dokumenty prostřednictvím ustanovených tematických odborů. Provedla se i rozsáhlá akce na záchranu a dokumentaci brodských zvonů, kterou podpořil i místní akad. malíř J. Cárt olejomalbou „Zvony německobrodské". Pracovní profil muzea se rozšířil převedením městského archívu do muzea. Vytvořilo se archivní oddělení, do něhož se měly postupně soustředit i archivy vesnické. Organizační stránky se ujal dr. V. Vojtíšek z Prahy, který zpracoval nejstarší brodské městské knihy a listiny. Tím se muzeum přiblížilo k sepsání monografie. Památnými se pro muzeum staly dny 11. a 12. června roku 1916, kdy bylo v nové budově poprvé zpřístupněno. Za šest dní ho navštívilo přes 250 zájemců. Toho roku počalo kuratorium vydávat zprávy muzea v rozšířené formě. Veřejnost i vědečtí pracovníci historických oborů je velice příznivě přijali a dr. Wirth je dokonce dával za vzor zprávám čáslavským. Poslední válečná léta kuratorium nejvíce zaměstnávala záchrana hradu Lipnice. Při muzeu byl vytvořeno „Sbor pro záchranu hradu Lipnice", jehož činnost kuratorium řídilo.

Po vzniku samostatného československého státu aktivita muzea citelně ochabla, protože odešli jeho nejagilnější členové, aby zastávali nejen osvětové, ale i klíčové hospodářské nebo politické funkce v novém státním aparátu. Na prosperitě se neméně projevily i následky válečné doby nedostatkem finančních prostředků, na což doplatily muzejní zprávy nepravidelným vydáváním. Navíc bylo muzeum roku 1918 z bezpečnostních důvodů uzavřeno, protože v budově hrozilo sesutí schodiště a štítu. Sbírky se tak ocitly v dřevěných bednách.

Obecně se muzejnictví v novém státě nedostalo do popředí veřejného zájmu, a proto nedoznalo zásadní změny v ideovém pojetí činnosti, ve struktuře a profilu, ale ani v právním a správním postavení. Muzeum nadále zůstalo ve spolkových rukou, bez profesionálních honorovaných pracovníků a bez výrazných finančních dotací na svou činnost. Jediným a podstatným stimulem dalšího úspěšného působení členů spolku zůstalo jejich nadšení pro historii.

Rozhodnutí o dalších osudech muzea přinesl až rok 1920, kdy obec věnovala muzejním účelům Havlíčkův dům. Stěhování sbírek začalo až na podzim následujícího roku, protože v domě setrvávali nájemníci a k prezentaci sbírek došlo v roce 1922. Návštěvnost byla velice hojná, o dva roky později ve dnech 13.-15. září 1924 při slavnostním odhalení pomníku Karla Havlíčka překročila dokonce počet 2 000 osob.

Jednostranná orientace na shromažďování havlíčkovských sbírek způsobila nejen ochabnutí zájmu o sbírky všeobecné, ale i oddálení realizace historické monografie. Přesto se podařilo založit z válečných dokumentů legionářské oddělení „Památník odboje domácího a zahraničního" a zvláštní péči věnovat sbírce obrazů a fotografií.

Ve druhé polovině dvacátých let činnost negativně ovlivnilo obtížné jednání s obcí i trvající změny v kuratoriu.
V polovině 30. let se veškerá aktivita muzea opět soustředila na akvizici památek na K. Havlíčka a úpravu celého Havlíčkova domu. Byl zpřístupněn v roce 1935, v době oslav 200. výročí založení gymnázia.

Tehdy souběžně s výstavou v Havlíčkově domě probíhala Havlíčkova výstava v gymnáziu, která o rok později byla prezentována v pražském Belvederu. Výstavy sklidily velký úspěch, ale největší jejich přínos spočíval v tom, že naplnily cíle kuratoria sebrat většinu havlíčkovských památek originálních i reprodukovaných z archívů, muzeí i ze soukromých sbírek a že katalog k výstavě nepřímo představoval jejich soupis.

Novou snahou kuratoria v pol. 30. let bylo položit základy regionální galerie uměleckých děl. A tak se zakupovaly postupně obrazy O. Štáfla, Fr. A. Jelínka, A. Waldhausera, J. Rérycha, J. Cárta a dalších. Založením galerijního oddělení nabylo muzeum ještě širšího vlastivědného působení. Řídilo tak oblast památkové péče, archivnictví a regionálního výtvarného umění. To vše v omezené míře, dle dobových možností.

Citelnou ztrátou pro muzeum se stala v roce 1938 smrt profesora F. Petra, působícího v kuratoriu od roku 1914. Jako historiograf města se zasloužil o záchranu stavebních památek, správu sbírek a jejich rozšíření o historické a literární dokumenty o K. Havlíčkovi. Napsal řadu článků ve zdejším tisku a právě jeho přičiněním byl pro účely muzea získán Havlíčkův dům.

V letech 1935-1938 se kuratorium spolu s městskou radou snažilo zajistit pro potřeby muzea starou radnici, protože v Havlíčkově domě nebylo možno pro nedostatek místa instalovat všeobecné sbírky. Boj o finance zatěžoval činnost muzea, chabé příjmy kuratoria zpravidla končily na udržování sbírek a nejnutnější koupi starožitností. Nebylo možno zaměstnávat honorované profesionální pracovníky, a tak jedinou placenou silou byla od roku 1936 M. Ficková, jíž městská rada vyplácela 200 K měsíčně za úklid a provádění. Stísněné podmínky nedovolily vyhovět ani požadavku Svazu československých muzeí, aby mohl v muzeu úřadovat evidenční památkový pracovník.

Po vpádu německých okupantů do města se činnost muzea ochromila. Veškeré úsilí vynaložili pracovníci na záchranu sbírek, především archiválií a vzácných tisků, jež byly ukládány do zinkových a dřevěných beden, které ukrývali dobrovolníci ve svých bytech. O to, že muzeum bylo činné i nadále, se zasloužili pracovníci A. Šouba a P. Sochr. Společenské podmínky tehdy obrátily zájem muzea zvláště k historii. Opět se navázala spolupráce s dr. Z. Wirthem a dr. V. Vojtíškem se záměrem pokračovat na historické monografii o Německém Brodě. V roce 1943 však brodský vládní komisař R. Miinzberger suspendoval dosavadní muzejní sbor, který odmítl s Němci spolupracovat. Toho roku byl z města odvezen Havlíčkův pomník určený k roztavení a nakonec 22. ledna 1944 dal vládní komisař muzeum uzavřít. Na obnovení své působnosti muselo pak čekat do konce války.


HISTORIE MUZEA V HAVLÍČKOVĚ BRODĚ 1945 - 2002

Nedostatek pracovního místa vedl Městské muzeum ke snaze získat starou radnici. Organizačních prací se ujal za ministerstvo školství a stát. pam. péče dr. Z. Wirth, který doporučil projekt zadat pražskému architektovi J. Mannsbartovi. Navrhl vybudování muzejních sálů v podkroví, zřízení čestného dvora, obklopeného třemi přízemními křídly s interiéry významných rodáků. Z realizace nakonec sešlo. Sbírkotvorná činnost muzejního oddělení nadále pokračovala v doplňování havlíčkovské sbírky, galerijní oddělení získalo např. obrazy Waldhausera, Štáfla, Čárta, Jambora. Sbírka galerie byla tak obsažná, že v r. 1949 uspořádali pracovníci první výstavu.
V r. 1950 byla konečně vystěhována z přízemí Havlíčkova domu trafika. V témže roce začal muzeum řídit KNV v Jihlavě, a to prostřednictvím Krajského muzea. V r. 1952 se v Hanusovském domě uvolnil i byt po trafikantovi Lvovi.

V r. 1953 připravovaly osvětové oddělení KNV a Krajského muzea v Jihlavě výhledový plán jednotné sítě muzeí, kde se objevily pochybnosti o potřebě muzea v Havlíčkově Brodě a snaha přemístit sbírky do Polné. Existenci se podařilo obhájit, přesto bylo následujícího roku první a druhé patro pronajato ředitelství n.p. Humpoleckých pekáren a část přízemí n.p.Turista. Náhradou dostalo muzeum nevyhovující starou radnici, kde se přesto uskutečnilo několik výstav, včetně stručné výstavy o historii města. V r. 1954 byl prováděn soupis archivních fondů, které se později převedly do okresního archivu.

Nejdůležitější úkol následujícího roku bylo vytvořit dle rozhodnutí ministerstva kultury celostátní výstavu Havlíčkovu v Praze ke 100. výročí jeho úmrtí. Ta se stala, přenesena do částečně opraveného Hanusovského domu, v r. 1956 trvalou expozicí. Dařilo se plnit úkoly v oblasti ochrany památek starého jádra města, získala se část inventáře želivského kláštera, jenž mimo jiné obsahoval 89 olejomaleb portrétů opatů majících vztah ke starému brodskému gymnáziu. V r. 1957 se sbírky rozrostly o předměty uměleckého průmyslu z pozůstalosti A. Imlaufa ze zámku v Úsobí.

V těchto letech se muzeum muselo samozřejmě podílet na sérii angažovaných politických výstav. Od r. 1957 se muzeum začalo organizačně podílet na generální asanaci státního hradu Lipnice a založení Haškova festivalu humoru a satiry , který iniciovala Pražská estráda. V r. 1958 se zpřístupnil Haškův domek s expozicí Památníku národního písemnictví. Charakter činnosti muzea do r. 1962 se nadále zaměřoval hlavně na kulturně výchovnou a výstavní činnost. Počátkem r. 1963 byl vytvořen koncepční plán rozvoje muzea do r. 1970, který předpokládal opět vybudovat muzeum ve staré radnici. Mělo být vybudováno šest expozic a personální stav zvýšen na osm pracovníků. Jedinou změnou se však stalo přejmenování městského muzea na okresní a jeho zařazení mezi příspěvkové organizace.

Programově začalo muzeum plnit funkci vlastivědného muzea a v rámci okresu zastávat poslání střediska muzejní a vlastivědné práce a zároveň vystupovat jako metodicko-poradenský orgán pro výstavní síně a pro městská muzea v Chotěboři, Přibyslavi a Ledči nad Sázavou. Do jeho správy vedle Památníku KHB a O. Štáfla v Havlíčkově Brodě přibyl Památník J. Haška v Lipnici n. S. a jako skladovací prostor získalo klášterní kostel v Havlíčkově Brodě.

Velkou úlevu přineslo v r. 1965 muzeu odtržení Haškovy Lipnice. Úsek výtvarného umění byl koncem roku prohlášen za okresní galerii, která se příští rok jako samostatné oddělení okresního muzea přestěhovala do Malinova domu a začalo se specializovat na budování sbírky moderní české ilustrace a volné tvorby českých ilustrátorů.

Od r. 1967 se muzeum stalo součástí Okresního vlastivědného střediska, jako centra muzejní a vlastivědné práce, výchovy uměním, střediskem památkové péče a ochrany přírody. Pro údržbu památek mělo OVLS stavební skupinu se základním technickým vybavením, zároveň zajišťovalo pro oddělení dopravu. Reorganizace činnost muzea neovlivnila. V leškovickém památníku nainstalovali pracovníci muzea novou rozšířenou expozici Za svobodu lidstva a zpracovali libreto pro rozšířenou malečskou expozici. Do konce sedmdesátých let muzeum řešilo důstojné umístění sbírek, které putovaly po mnoha objektech okresu, na což doplatilo 50 % předmětů ze skla keramiky a porcelánu.

V r. 1967 začalo muzeum metodicky řídit kronikáře národních výborů. V r. 1970 byla provedena generální oprava Havlíčkova domu a vybudovány nová expozice KHB, slavnostně otevřená v květnu příštího roku. Rokem 1973 končí činnost OVLS, které bylo podle sdělení muzeologického kabinetu v Praze ojedinělým případem, kdy bylo rozhodnutím nadřízených orgánů ustaveno okresní zařízení, kterému nebyly vytvořeny podmínky pro jeho existenci. Instituce Okresní muzeum a galerie se ustavila 1. ledna 1974 delimitací OVLS. Program oddělení zůstal nezměněn. Hlavní úsilí se soustředilo od příštího roku na stavební úpravy malečského zámku, v němž se otevřela expozice Dějiny české hudby, připravená PNP.

V následujících dvou letech všechen pracovní čas zaplnily organizační a stavební práce v objektu Hanusovkého domu. V r. 1978 zde byla otevřena expozice z novodobých regionálních dějin Havlíčkobrodska, nazvaná Expozice dějin dělnického a komunistického hnutí na Havlíčkobrodsku.

Muzeum v té době personálně posílilo o historika novějších dějin, archeologa, dokumentátora novějších dějin s funkcí metodika pro kronikářství a fotografa. Zreorganizoval se sbírkový fond a soustavně se prováděla evidence 1. a 2. stupně sbírek. Vedle dokumentace regionálních dějin, literární dokumentace KHB a J. Haška, se muzeum zaměřilo na archeologické výzkumy, sklářství a výtvarné umění.

Od r. 1984 bylo muzeum opět včleněno do Okresního vlastivědného střediska (OVS), podobné struktury jako jako v 60. letech.
V r. 1986 bylo zrušeno Městské muzeum v Ledči nad Sázavou, které přešlo do správy OVS jako pobočka. V r. 1989 se zde vybudovala nová expozice a postupně i depozitáře a nové výstavní plochy. Od r. 1988 probíhala rekonstrukce Havlíčkova domu a pro muzeum nastalo období nekonečného stěhování. Podařilo se však vybudovat konzervátorské pracoviště s dvěma pracovníky. Na jaře roku 1989 se zrušila z důvodu nevyhovujícího pojetí expozice dělnického hnutí v Hanusovském domě. Ze stejných důvodů se muzeum o rok později zřeklo leškovického památníku.

Po roce 1989 se jednotlivá oddělení OVS osamostatňovala. Muzeum přijalo název Okresní vlastivědné muzeum. Galerie výtvarného umění přešla přímo do správy ministerstva kultury v r. 1991, památková péče, zařazená přímo do muzea, byla zrušena v r. 1994. V restituci se navrátila původním majitelům značná část sbírkových předmětů, především inventář zámku Maleč (samotný zámek byl již od r. 1986 převeden Národní galerii), obrazy želivských opatů, velká část obrazů a další. Naopak muzeum získalo konfiskací majetku z Černé pily u Vilémova stovky hodnotných muzeálií.

Úspornou politikou OÚ v H. Brodě bylo muzeum donuceno přenechat do správy obcí památník J.Haška v Lipnici n.S. (1996), muzeum v Ledči n.S. (1997) a památník v Havlíčkově Borové (1998). Městskému úřadu v H.Brodě byl navrácen Hanusovský dům (l997) a Štáflova bašta. Od r. 1997 je sbírkový fond muzea umístěn v budově archivu na Kyjovské ulici, kde se nachází i konzervátorské pracoviště.

Současnost

Dle zákona č. 290/2002 Sb. a dalších souvisejících zákonů, přešlo dnem 1. ledna 2003 Okresní vlastivědné muzeum Havlíčkův Brod s příslušným majetkem (dále jen OVM) z vlastnictví České republiky do vlastnictví kraje Vysočina. Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod, příspěvkovou organizaci (dále jen MVHB) zřídil kraj Vysočina zřizovací listinou dne 31.3.2003.

Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod sídlí v Havlíčkově domě, který je majetkem města Havlíčkův Brod a to omezuje možnosti investic organizace do této nemovitosti. Proto s účinností od 1.1. 2006 MVHB platí Městu Havlíčkův Brod nájem s tím, že prostředky město zpětně využije na údržbu a investice objektu Havlíčkova domu. Část sbírek se nachází přímo v Havlíčkově domě v expozici věnované Karlu Havlíčkovi Borovskému, většina je deponována v centrálním depozitáři v Beckovského ulici, kde se nachází i konzervátorské pracoviště. Část sbírek je dlouhodobě zapůjčena v expozicích na hradě Ledeč nad Sázavou a v Lipnici nad Sázavou. Při muzeu pracují poradní orgány: Poradní sbor pro sbírkotvornou činnost a Ediční rada Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod.

Partnerské weby