Zajímavosti o historii regionu

Rumunské chomouty

V květnu roku 1945 při osvobozování našeho okolí sovětskou armádou přišla zároveň i armáda rumunská. Všude kolem bylo vidět malé rumunské koníky, po nichž se nám v Hurtově Lhotě dochovaly dva chomouty (viz foto). Rumuni jezdili po okolí na krmení pro koně, zastavili s vozem uprostřed louky nebo v jeteli a vysekli v porostu kolo. Příště zastavili zase jinde, nikdy nesekali v řadách za sebou. Všude po nich zůstala vysečená kola. Staří hospodáři na to nezapomněli do konce života. Když mladí někde při sečení něco vynechali, říkalo se: ,, Sečeš jako Rumuni.“
Text: Dušan Naňák (11. 5. 2022)


Formanský příbor

Na fotografiích je formanský příbor z Okrouhlických Dvořáků z konce 18. století. V pouzdře je vidlička a nůž, z vnější strany je zasunuta trubička na pouštění žilou (chybí bodec), sedlářská jehla na opravy postrojů. Forman tento příbor nosil zasunutý v kožené holince.
Text: Dušan Naňák (6. 5. 2022)


Kominík

Ukázka z připravované publikace Dušana Naňáka a Evy Fikarové Ze života na venkově v okolí Havlíčkova Brodu.

To, že kominík nosí štěstí, vysvětlovala také, byť z jiné strany, pověst o Marii Terezii a kominíkovi. Jednou císařovna při své obchůzce potkala kominíka a ptala se ho, jestli už vyčistil všechny komíny na zámku. Kominík odpověděl „ano“ a panovnice se chtěla přesvědčit, zda je to pravda, proto mu přejela rukou po šatech. Dlaň měla celou od sazí, a tak odpověděla: „Máš štěstí.“ Postupem doby se toto vyprávění zkomolilo tak, že kominík nosí štěstí.
Kominík někdy přišel do vsi neočekávaně a děti, jak ho viděly, se hned klidily domů.
Maminky zase dětem říkaly: „Kominík jde, umyjte se, nebo vás odnese.“ Jindy, když se dítě někde zmazalo, maminka na něj volala: „Pojď sem, ty můj malej komeníčku, ať tě umeju.“
Když někde čekali rodinu, v sousedství si zase dělali „šoufky“ z toho, že tam musel určitě zaskočit kominík.


Předměty denní potřeby, které si můžeme vyrobit tak, jako naši předkové


Draní peří

Ukázka z připravované publikace Dušana Naňáka a Evy Fikarové Ze života na venkově v okolí Havlíčkova Brodu.

Jednou z činností dlouhých zimních večerů byly dračky. Na draní peří se sešly sousedky, které si navzájem pomáhaly a zároveň si mohly popovídat s ostatními. Hospodyně sama by musela drát spoustu dní a čas by neutíkal jako při společné práci. Na stole, kolem kterého „baby“ seděly, byla zakrytá mísa s peřím, z té si všechny naráz odebraly k sobě na hromádku. Nesměl při tom nikdo ani muknout, aby se peří nerozletělo. Hospodyně připravila pohoštění, které obzvlášť poslední den bylo lepší. Pekly se buchty, byla kořalička a později i káva. Ženy při práci i muži, kteří je doprovázeli, se rozpovídali o tom, co bylo dřív, co kdo zažil, někdo přidal i nějakou tu pověst. Byly to často příhody strašidelné a děti se potom bály vystrčit nos ven ze dveří. Peří se sdrhlo ze šťopky a trhalo na kousíčky, zbyly jen pápěrky. Peří se pak používalo na peřiny a polštáře. Prachové peří (jemnější) se dávalo do polštářů, na ty se dalo použít také peří kachní. Z husího peří se také pletla mastítka, někde říkali mašlovačky.


Masopust

Ukázka z připravované publikace Dušana Naňáka a Evy Fikarové Ze života na venkově v okolí Havlíčkova Brodu.

Slovo „masopust“, stejně jako „karneval“, znamená vzdát se masa. Masopust předznamenával křesťanské postní období před Velikonocemi. Masopustní čas trval od Tří králů do Popeleční středy a byl spojen se zábavami, svatbami a průvody masek. V nich byly zastoupeny kladné síly i démonické živly, symboly plodnosti, ochrany, ale i nebezpečí a zla. Pomocí těchto masek se naši předkové snažili odpudit temné síly. Ty v maskách nikoho nepoznaly, nevěděly, kdo je kdo, a pokračovaly svou cestou. Moc zlých duchů byla v období od Dušiček (2. listopadu) až do konce masopustu největší.
Symbolem masopustu byly a jsou koblihy. Už ve 14. století o nich jihočeský spisovatel Tomáš ze Štítného píše jako o obvyklém masopustním jídle. V 17. století se dokonce místo „světit masopust“ říkalo „koblihy jísti“, uvádí Čeněk Zíbrt v knize Veselé chvíle v životě lidu českého. Všude se smažily koblihy a ve Slavníči při nich smažili ještě „rozmarýny“: ze stejného těsta se vyválela delší úzká placka, po jedné straně se nastříhala, napíchla na špejli a několikrát se kolem ní omotala do spirály. Smažila se i se špejlí. V tomto čase bývalo nejvíc zábav a svateb v roce. Byla to také doba zabijaček a jiného veselí. Ty se odehrávaly na místech všem společných – v hospodách a na návsích. Dnes už si pod pojmem či slovem „masopust“ představujeme jen poslední dny tohoto období, kdy byly zábavy od soboty do úterka. V pondělí už prý to nebylo k vydržení – a to teprve všechny čekalo to hlavní, totiž masopustní úterý. Poslednímu týdnu masopustu se říkalo „vostatky“. Slovem ostatky byly míněny zbytky jídel či zbývající zásoby po dlouhé zimě i zbývající, poslední dny před půstem. Poslední čtvrtek v masopustu, někde mu říkali tučný čtvrtek, začaly největší přípravy. Zabilo se i prase, peklo se, smažilo a mastnota měla téct z trouby ven.
Na masopustní úterý chodíval průvod „maškarádů“ od chalupy k chalupě a zpívaly se rozpustilé písničky, dost často takové, jež se loučily s masopustním veselím a předvídaly nastávající půst. Maškary byly různé. Mezi nejčastější patřili medvědář s medvědem, bába s nůší, do které ukládali koledu, kůň, cikáni a žid. Před průvodem šli muzikanti, pak šel medvědář s medvědem; medvěd za stara chodil obalený v hrachovině a někde mu říkali „Masopust“.


Model roubené chalupy v Hamrech u Německého Brodu

Na fotografiích je model roubené chalupy č. 5 v Hamřích u Německého Brodu, postavené roku 1737. Model byl zhotoven roku 1895 na Národopisnou výstavu Českoslovanskou v Praze. Chalupa stála na stavební parcele č. 22 k.ú. Pohledští Dvořáci. V roce 1955 bylo na jejím místě zakresleno už jen zbořeniště. Na snímcích z terénu je zbytek podezdívky.
Text: Dušan Naňák (14. 2. 2022)

Kovář a kovárna v Hurtově Lhotě

Kovárna v Hurtově Lhotě

Ukázka z připravované publikace Dušana Naňáka a Evy Fikarové Ze života na venkově v okolí Havlíčkova Brodu.

Důležitý byl v životě hospodářů kovář. Koně, voli i krávy museli jednou za čas navštívit kováře, aby jim upravil přerostlou rohovinu a vyměnil podkovy. Koňskou podkovu každý zná, ale na dva pantofle na nohu dobytčete si už málokdo vzpomene.
V Hurtově Lhotě stávala patrová kovárna uprostřed vsi a byla i místem besedním. Hospodáři se tam scházeli, když bylo ošklivě a nešlo venku nic dělat nebo měli zrovna něco na srdci, co potřebovali prodiskutovat. Ta stará kovárna i se svým mistrem slyšela tolik příhod, historek a pověstí! Z kovárny nezůstalo nic, co by připomínalo, že tady stála, a mistr kovář odpočívá na krásnohorském hřbitově.
V kovárně se vyprávěly různé pověsti, mimo jiné i o tom, proč se Lhoťákům přezdívá „Vlci“. Podle pověsti byl původ této přezdívky asi tento:
Jednou, už byla tma, se vracel Zmrzlů čeledín z poděbabského mlýna „U Voplakalů“ a na polích, kde se říká „U lávek“, se něco velkého hýbalo. On se v té mlze a tmě domníval, že je to vlk. Mohla se mu vybavit utkvělá představa nebo byl on sám pod obraz Boží, to už dnes nikdo nezjistí. Vyděšený čeledín pelášil do Lhoty a tam ztropil poplach. Všichni, staří i mladí, se seběhli ozbrojeni vidlemi, kopáči a lopatami, někteří měli dokonce pušku. Tato výprava šla na domnělého vlka, záhy však zjistili, že to žádný vlk nebyl. Před čeledínem v těch místech vyhrnoval krtek velikou krtinu, což bujná fantazie čeledínova přetvořila ve vlka. Jakmile se to dozvěděli v okolí, posmívali se zdejším, takže z toho dost často vznikaly i rvačky. Dnešní Lhoťáci, neznajíce původu přezdívky „Vlci“ či novější „Vlčáci“, jsou na ni dokonce hrdí.

Podobnou pověst vyprávěl sám mistr kovář Josef Moravec z Hurtovy Lhoty a Jan Kopic ze samoty „U Malátků“ ji zapsal ve své vzpomínkové knížce Osamělý maratonský běžec:
„Kolikrát mi vrtalo hlavou, proč sedlákům ze Lhoty říkají Vlci. Když mě jednou otec poslal s koněm ke kováři, tak jsem se na to pana mistra zeptal: ‚Mistře, proč vám říkají Vlci?‘ Dobrák mistr se usmál a začal: ‚To máš tak. Je to už dávno. Byla taková hrozná zima a říkalo se, že ze Slovenska až na Vysočinu přišli hladoví vlci. Lidé se báli a obzvlášť v noci by nikdo nikam nešel. Vyprávěly se hrozné věci, co tihle vlci již napáchali a o lidech, které roztrhali. Zkrátka hrůza. Jednou zrána si jeden soused vyšel za humna zkontrolovat další příděl sněhu. Ke svému zděšení hned za zahradou uviděl vlky. Otočil se jako na obrtlíku, div že neztratil dřeváky, rovnou ke zvoničce a trhavými údery začal zvonit na poplach. Lidé se seběhli na náves, tam jim strýc s vykulenýma očima prozradil tu hroznou věc. Nikdo se nechtěl stát součástí vlčího jídelníčku, tak se milí sousedé ozbrojili vším, co doma našli, a jako za časů husitských bojovníků vyrazili na vlky. Podle strýcových pokynů došli za humna a tam poznali svůj či lépe řečeno strýcův omyl. Domnělí vlci byli ve skutečnosti psi sedláka Hurta. A snad od té doby tato ves nese svůj název Hurtova Lhota.‘ Byla z toho švanda, trochu ostuda a tak se těm dobrým strýcům říkalo Vlci. Tím mistr kovář skončil své vyprávění.“


Josef Vlček – Výroba cementového zboží ve Slavníči čís. 35

Dílna Josefa Vlčka na výrobu cementového zboží ve Slavníči fungovala od začátku 20. století. Vyráběly se v ní střešní křidlice (tašky), dlaždice s vytlačeným dekorem (ručně malované), dlaždice hladké (s ručně malovaným vzorem), odkapové misky se stružkou pod pumpu nebo pod okap, stružky na vodu, napaječkové misky pro dobytek do chlévů, okrasné nádoby na květiny, cementové desky na zakrytí obvodových zdí kolem dvora a na zakrytí klenutých vjezdů do dvora. V roce 1952 byla dílna znárodněna a v roce 1956 ukončila výrobu úplně.
Text: Dušan Naňák (31. 1. 2022)

Pozvánky na hasičské plesy z 20. a 30. let 20. století

Po svátku Tří králů začal masopustní čas a s ním přišla také plesová sezona.
Text: Dušan Naňák (24. 1. 2022)

Historie psích známek

První psí známky se začaly v Čechách objevovat v 60. a 70. letech 19. století. Známka na krku psa byla dokladem o zaplacení daně za psa, buď domácího, nebo používaného k tahu u řezníka, mlékaře atd. V prvních desetiletích 20. století se vydávaly ještě tzv. kontumační známky, ty symbolizovaly veterinární prohlídku proti vzteklině.
Známky se vyráběly z mosazi, mědi, z různých slitin a v dobách válečných z hliníku. Ve 30. letech 20. století se do očka známky začaly vkládat ocelové nýtky, aby se zamezilo prodření očka a ztrátě známky. Ve městech byly psí známky každý rok jiné, aby bylo na první pohled patrné, jestli je na krku psa ta aktuální. Na jedné straně známky byl vyobrazen pes nebo aspoň jeho hlava, na druhé byl název obce či města, někdy letopočet. Pod obcí bylo vyraženo číslo popisné domu, ve městech číslo evidovaného psa.
Na fotografiích je rub a líc mosazné známky z 20. let 20. století a hliníkové známky z období protektorátu, v obou případech ze Slavníče. Pod názvem obce je vyraženo číslo domu.
Text: Dušan Naňák (17. 1. 2022)